„Ásana není technika, ačkoli je zřejmě nejsnazší se jí přiblížit cvičením jógových pozic. Je to stav vědomí a stav bdělosti, v němž sami sebe zakoušíme jako předem neurčenou a neroztříštěnou přítomnost bez omezení a bez hranic. Abychom tak sebe samé mohli zakoušet, je třeba, aby naše tělo získalo právě tolik stability a pohodlí, abychom sami sebe přestali vnímat jako omezený, předem daný a pevný projev energie. Omezující a tříštivé aspekty jako levá a pravá, přední a zadní, horní a dolní, vnitřní a vnější, na základě kterých sami sebe často pojímáme jako jasně definovanou hmotu, se rozplynou ve světlo, v beztvarou prostoruplnost. Všichni, kdo cvičí jógu, to znají, přestože dopady tohoto poznání si mnohdy ještě zcela neuvědomujeme. Pokud jsou nám tato prostoruplnost a svoboda zdroji naprostého, a přitom tak obyčejného a hluboce uspokojujícího potěšení, více než čehokoli jiného, pak se na podložku budeme vracet znovu a znovu bez jakékoli potřeby nutit se a být disciplinovaní.“
„Praxe ásan není sport. Není ani uměleckým představením. Není to forma ezoterizovaného sebevyjádření. Abychom se přiblížili józe, je třeba skrze tělo probudit svou přirozenou vnímavost a sám sebe si uvědomovat. Co to znamená v naší praxi? Znamená to, že uvnitř, pro vás osobně, nezáleží na tom, co děláte, a dokonce ani jak to děláte. A znamená to, že navenek, pro ostatní, nezáleží na tom, jak v tom vypadáte. Na čem záleží a čím vaše praxe bude zrát a nést vám plody pokaždé, když budete cvičit, je jak se u toho cítíte, co prožíváte. Nic víc, nic míň.“
(překlad Lucie Königová)
